Jack Zašívač a oběšená kočka

"Vzal jsem tě na jarní výlet někam, kam jaro ještě nepřišlo," konstatuje Míra cestou skrz les, kde mezi stromy ještě vykukují ostrůvky posledního sněhu, na listnáčích není ani pupen a na tachometru právě blikla sněhová vločka jako varování před námrazou.

Výlet s překvapením. Ta nemám ráda. Ale láska hory přenáší, řeky přeplouvá a těšit se na neznámé učí. Stačí věřit.

Cestou jsem musela vydýchat několik pokusů o mou dezorientaci, ale statečně jsem se proabsolvovala až do cíle.

Pár domků uprostřed lesa, kolem jen několik rašelinišť. Nenápadný penzion na úplném okraji.

Jakmile zaparkujeme, objevuje se u nás paní a co že my tady. A že máme chviličku počkat, čímž se v těch jarních pláštíčcích statečně řídíme do té doby, než si všimneme, že ona žena v černém stojí za domem, venčí psa a v klidu kouří. 

Jdeme se tedy ubytovat bez ní. Fasujeme klíč od pokoje, procházíme útulnou jídelnou/restaurací a kolem vycpaných ptáků, paroží a všudypřítomných bábovkových forem různých velikostí a tvarů stoupáme do prvního patra.

Pokoj máme víc času prozkoumat až po návratu z prvního výletu.
Na první pohled nic mimořádného. Postel, stolek, dvě křesla.
V dřevěném obložení díry po ranách z brokovnice, ve dveřích šmírácká škvíra přímo proti posteli, na stropě v koupelně rýhy od nehtů.
Ručníky naškrobené tak, že se dají použít výhradně jako mučící nástroj.
Na stěně obraz zátiší s ovocem, zeleninou a kytkou, jako by si autor nemohl vybrat.
Za rámem obrazu jehla s navlečenou nití.

Zaháníme obavu, že tudy obchází Jack Zašívač, a přesouváme se na večeři dolů do přízemí.

Nevím, co se stalo. Otevíráme dveře s myšlenkou na svařák a přesolené brambůrky, ale zřejmě jsme prošli nějakou smyčkou. Chyba v matrixu.
Tam, kde ještě odpoledne byla hospoda na tepláky, je něco dočista jiného.

Usedáme ke stolu, ve chvilce se u nás objevuje paní, co ráno venčila. Začíná památnou větou: "Jako předkrm můžeme nabídnout hříbkový krém, FOIS GRAS parfémovaná koňakem Hennessy, křepelčí vajíčka s lososovým kaviárem,....." Bizarnost celé situace dokládá její vytahaný svetr, ušmudlané triko s duhovou palmou a sešmajdané kozačky.

Pár sedící vedle u stolu si znalecky vybírá z archivních vín, ke každému chodu jiné. My si objednáváme dvanáctku, kterou si po prvním loku zčásti liju do klína. Stane se.

Z kuchyně vychází pán v džínách, triku a legrační zástěře a nedbale servíruje vykoštěnou křepelku.

Mírovi trčí z hlavy výstavní parohy (rozuměj: visí nad ním na zdi), na další stěně mezi bábovkami dešifruji tvar zajíce s baťohem a formu na oběšenou kočku (ráno s brýlemi uznávám, že blíže má k tvaru pečené ryby, dobře). Můj svetr s králíkem celou scenérii báječně dokresluje.

A pak i my ochutnáváme. Božská mana.

Později zjišťujeme že místo, kde jsme si nacpali pupky, se pravidelně umísťuje mezi stovkou nejlepších restaurací v republice. Z tajné cesty pro mě se klube výlet naslepo i pro Míru coby organizátora. Netušil.

Malý výlet s velkým poselstvím:

Není vždycky všechno takové, jak se na první pohled zdá.
Je prima nechat se překvapit.
Je báječné prostě jen tak věřit, že "to" bude stát za to.
I návrat z toho nejlepšího výletu je sám o sobě super, když se konečně můžete v pohodlí a bezpečí domova v klidu vykakat :-).

Obuvnický příspěvek číslo dvě

Mám nový boty. Zase. Pod patou podpatek - tentokrát o něco menší.

Koupě bot je pro mě dost náročná disciplína. Stejně jako nákup oblečení.

Ono, co si budu nalhávat, i s potravinama jsem na tom dost podobně, nakupovací typ skutečně nejsem.

S oděním a obutím je to o to horší, že jsem nestandardní i co se postavy týče.

Kalhoty mi nesedí, do vršků jsem měla vždycky malý prsa. Teď mám prsa větší. A z vršku.

Boty mě buď tlačí, nebo se mi zouvají. Navíc se mi zmenšuje noha. Zimní boty jsem mívala i velikosti 39. Přešla jsem na 38, plynule na 37 a teď občas plavu i v některých 36.

Nechápu. Ale je to fajn, neb za chvíli zřejmě nebudu obuv potřebovat vůbec.

Tyhle poslední boty, o kterých je řeč, jsem si koupila po několika hodinách chůze v balerinách z loňska, který jsou jako nový - patří do skupiny "tlačí, ale drží", takže sem tam si je vezmu, abych je pak zase na dlouho uložila. V botách, se kterýma sundáváte i nohy. Nebo aspoň máte ten pocit.

Člověk by čekal, že se sundanýma nohama nemůžete šlápnout vedle - ovšem dá se tam vřítit. Ani nevíte jak.

Líbily se mi. Nebyla to taková ta láska na první pohled, vášnivý přesvědčení ve smyslu "tohle si obuju a můžu umřít". Bylo to takový to sofistikovaný, kdy to převracíte v hlavě, abyste na konci dospěly (pánové prominou) k rozhodnutí "to si vezmu, vždyť přesně to potřebuju".

Sedmatřicítky. Moje velikost. Asi. Tlačily. Tlačily dost. Ale mohla jsem to snad objektivně posoudit, když mě nohy bolely celý předcházející čtyři hodiny? Mohla jsem snad čekat, že mým nohám bude v čemkoliv jako v pokojíčku??
Prostě jsem je sbalila s tím, že to holt možná bude několik vycházek bolet, ale že to povolí - ostatně vždyť už to znám.

Do reality jsem se probudila následujícího rána. Boty byly menší než malý.

Google. Kožený boty se přece dají roztáhnout! Přeskakuji rady typu "odneste to k obuvníkovi" a hledám zaručený domácí recepty. Během následujících hodin kombinuji a libovolně opakuji činnosti jako vycpávání bot mokrýma utěrkama, chození v nich v tlustých ponožkách, chození v mokrých ponožkách. Chození v tlustých mokrých ponožkách.
Jestli to pomohlo nedokážu večer posoudit. Připadám si jako abiturientka školy pro gejšy.

Ráno mažu na tramvaj. V první výloze sleduju svůj odraz, abych zjistila, že pro samý obutí jsem si nerozpárala šosy u novýho kabátu - chodící elegance, jen co je pravda.

V budově polikliniky zjišťuju, že jsou to ty nejhlasitější boty, co jsem kdy měla na nohou - vlastně co kdy měl na noze kdokoliv, koho jsem kdy potkala.

To ale není můj největší problém. Ztrácejíc cestou levou i pravou chvátám vygooglit návod, jak zmenšit podomácku zvětšený kožený boty.

Akce 007 aneb zkouška zralosti

16.leden 2015

K zápisu do školy jsme nešli. Letěli jsme tam. Znamenalo to špinavou bundu, kalhoty, šálu, čepici a dost štěrku v nose a mezi zubama, ale cestou toho naštěstí dost opadalo, svetr celý od banánu se dal taky sundat a košile pod ním čistá, takže no stress.

Do místnosti šel Matýsek zcela v klidu a natěšen, my rodičové nervózní a dojatí. Však jsem taky říkala bývalé sousedce, kterou jsem ten den potkala a která se divila zápisu, protože "Vždyť byl ještě nedávno v kočárku!", že on je pořád takový pinďa do kočárku...!

Zrada hned v úvodu. Náš tým byl rozdělen. Dítě k jednomu stolu, rodiče k druhému.

Od představování plynule přecházím k ponížené omluvě, nevytiskla jsem přihlašovací formuláře. I přes měsíční přípravy (neb jsem stará nervóza a moje příprava na cokoliv prostě MUSÍ být precizní) vypadáme, že jdeme vlastně tak jako na blind.

"Aha...tak to je ale problém...," praví nejmladšícojsemkdyvidělazaskočenápančelka a posílá nás pro nové formuláře do vrátnice.

Zásek číslo dvě.

Nemůžeme se dohodnout, kdo tam půjde. Ne tak z lenosti. Oba chceme samozřejmě šmírovat, co se děje vedle.

Poté, co demokraticky rozhodnu, že tam dojde tatínek, jmeme se vyplňovat každý jedno lejstro. Já údaje o dítěti, rodičích a tak podobně, tatínek papír s adresou, kterou má škola používat pro písemný styk s námi.

"Já tam napsal Mělník..."

"Tak to přepiš."

"Tak..už jsem to začal psát.."

Následuje tatínkovo vysvětlení, co tam vyplnil a proč, ale vlastně že chápe, že to tam nemůže napsat, je-li jedním z kritérií pro přijetí místní příslušnost, že. Začíná se pouštět do vysvětlování podrobností nájemní smlouvy svého plzeňského bydliště. Přerušuji tok.

"Škrtni to. Napiš tam mě."

"Ty se zase budeš stěhovat."

"Neřeš to. Škrtej."

"Tak já jdu pro novej papír..."

V mezičase nesmírně obdivuji propisku, která mi byla zapůjčena. V okamžiku, kdy ji položím, vyměňuje ji paní učitelka nenápadně za jinou. Tuším v tom záměr.

Formuláře ve vrátnici došly. Odvahu škrtat projevuji já.

Tatínek předává vyplněný formulář. Ještě datum.

"2014?" nezapře paní učitelka svůj cit pro detail.

"Ne?"

"Ne. 2015."

I já předávám vyplněnou přihlášku, probíhá zběžná kontrola údajů dle Matýskova rodného listu.

"Vy jste se narodil 1980?"

"Ano?"

"Vaše manželka tam napsala 1981." Vim já??

Tatínek polyká poznámku o EXmanželce.

A Matýsek? Nemáme tušení, příliš starostí sami se sebou. Zaslechli jsme jen úvod básně Tolstolobik, sepsané původně výhradně pro takové to domácí žvýkání -

Lev Nikolajevič Tolstolobik

Chtěl jít ven, tak se teple oblik

Protože má zimu rád

Vzal si s sebou i drát

A kdyby se jmenoval Petr

Vzal by si s sebou i svetr

 ("Paní učitelka řikala, že je legrační. Ale tvářila se divně.")

Pozornost máme čas mu věnovat až v samotném závěru, kdy ho jeho paní učitelka vybídne jít si vybrat dáreček a on naším směrem ukáže zvednutý palec.

Pak už jen čekáme na to, že se zvedne i naše kantorka a půjde za tím naším agentem, který vyfásnul pořadové číslo 007, se slovy: "Můžeš si je odvést, zkus to s nima prosim tě až napřesrok."

Jamesi Bonde, vydrž to s námi, my to příště fáákt dáme!

Pod patou podpatek

15.březen 2015

Hrozně jsem potřebovala nový boty. A hrozně jsem si po dlouhý době chtěla koupit nějaký vysoký.

No. Vyšší. Prostě holčičí!

Dlouho jsem jen tak načuhovala do obuví, nikde nic, až..!

Láska na první pohled. K ničemu se mi nehodí, možná se do nich nevejdu, ale nutně je potřebuju!

A tak jsem je nazula. Napřed opatrně pravou.. Pak jsme si nazula úplně jinou, odpornou hnusobotu, abych sama sebe přesvědčila, jak ta vybraná vypadá v porovnání s ní dobře. A vypadala!

Takže zpátky do tý luxusky a řekla jsem si i o levou.

Vysoký byly. To ne že ne. Ale jak to dělá pěkný nohy! Až do nebe dlouhý! Prošla jsem metr doleva, metr doprava. Pak obešla regál. Bylo mi nabídnuto vyjít si i na krátkou vycházku ven, ale necítila jsem potřebu. Sedí mi, chodí mi, o čem ještě rozmýšlet! Vyplázla jsem nemalou částku a odešla s nevelkou krabicí.

Vzhledem k tomu, že doma ještě pořád nemáme zrcadlo, nemohla jsem provést tradiční zkusim-si-naprosto-všechno-k-tomu-co-jsem-si-přinesla-novýho, takže jsem je prubla jen s jedním outfitem a rovnou si ho nachystala na ráno. A těšila jsem se. Že ze mě bude zase lejdy!

Ráno jsem se načančala, posnídala obutá (jsou přece čistý!), zamkla za sebou a vykročila z prvního schodu.

Zhoupnutí v bocích, který následovalo, rozhodně nebylo ze soudku maxisexy pohybů. Umim to i líp. Ovšem zkuste si při tom viset na zábradlí.

Klid, klid. To je jen nezvyk. Nejpozdějc v mezipatře naberu zpátky ztracenou rovnováhu, uklidňuju se.

Kromě rovnováhy přesně na tom místě ale přicházím navíc o veškerou sebedůvěru. S každým krokem dolů mám pocit, že padam do prázdna. Co, padam, že se mě tam někdo snaží vší silou strčit.

Před domem narovnávám záda a s jistotou, že to nebylo ve mně, ale v těch schodech, vyrážím na tramvaj. Obvyklou cestou – tou delší. Z nějakýho mně neznámýho důvodu mám totiž blok jít na bližší tramvajovou zastávku, protože to znamená jít proti směru, kterým pak jedu. Až takový je to se mnou.

Obcházim sousední dům, scházím na chodník a musím se zastavit. Křeče v chodidlech. Brutální. Hrozně se potřebuju zout a protáhnout si nohy. To bych ale nesměla mít tkaničky. Při představě, že se sehnu, abych si je rozvázala, a po ztrátě stability pak válim sudy až k papírně, si to rozmýšlím.

Zvládnu to, zvládnu to, nejsem žádný béčko, utěšuju se. Teprve v další ulici se klapot podpatků rozlíhá na nejmaximálnější maximum a já na sebe tím víc můžu opozornit ty, co si dávají v oknech a balkónech první ranní cigaretku.

Do tramvaje usedám téměř v mdlobách. Křeče nabraly na intenzitě. Zírám před sebe a směsí hypnózy a maximálního soustředění se snažím docílit toho, aby jel řidič co nejpomalejc, aby naskakovala červená na každý křižovatce a já měla čas se o to víc připravit na další utrpení v podobě posledního úseku cesty.

Z tramvaje v podstatě vypadávám, neb tam chybí to zábradlí, kde je možno se elegantně zaháknout. Nahazuju výraz „chvátam tak šíleně, že si to ani nedovedete představit“ ve snaze přesvědčit okolí i sama sebe, že to byl naprosto jasnej záměr.

Před přechodem přes koleje mi utíká chumel cestujících – oni to totiž stihnou, než sem ta přibližující se tramvaj dojede, já si sebou tak jistá nejsem, tedy vyčkávám.

Zbývá pár metrů kolem Tesca a následuje nejkritičtější úsek. Schody. Né ledajaký. „Schodišťové stupně tvořené mřížovým ocelovým roštem“. Je jich asi padesát. Padesát stejných odstínů šedi, padesát příležitostí se na místě zabít. I když na místě ne, patrně bych pěkných pár metrů ještě popolítla vzduchem. Na třetím schodě zjišťuju, že průměr podpadků těch nádherných bot je menší než průměr mřížky těch debilních schodů. Vyrovnávám v poslední chvíli.

V práci nikdy nejezdím výtahem, vybíhám pěšky. Dneska bych neváhala, leč nechci na sebe poutat zbytečnou pozornost, tak tedy jako vždy.

V mezipatře, kde je možnost jít dvěma směry a já chodím tím vzdálenějším v případě, že na těch „mých“ zrovna vytírá uklízečka, tam už se ale nežinýruju a naprosto bez ostychu jí pohňácam právě odvedenou práci.

Ještě pár metrů, odemykám a zouvám se v zádveří, abych následně celý dvě místnosti přešla v ponožkách. Před příchodem kolegyň googlím odpověď na otázku „jak správně chodit na podpatcích“ – v pracovních zdravotních úžasně pohodlných milovaných papučích mi otrnulo a utěšuju se, že je to jistě v technice. Dozvídam se v podstatě jen to, že „je to o zvyku“. Fajn.

„Já v lyžákách měla taky křeče a pak se to podalo. To dáš!“ píše mi Lucka.

OK. Motivaci pro další den bych měla.

Ovšem druhej den to lepší neni.

„Kdy tě přešly ty křeče v lyžácích...“

„Po první jízdě.“

To mi včera neřekla... Ruším odpolední plán a běžim (hahaha!) rovnou domů. Teprve dneska si vzpomínám na chvíli v obchodě, kdy mi prodavačka zcela bez obav nabídla vycházku po okolí. Bylo jí zcela jasný, že já

daleko neuteču.

Den třetí.

Vycházím z bytu, zábradlí zůstává nepovšimnuto a já scházím jako filmová hvězda po červeným koberci. Poměrně rychlým tempem docházím na tramvaj, popovezu se a pak sleduji svůj odraz v reklamě na čerstvou Tesco svačinku. Ladná gazelí chůze. Dvě bosé nohy plují travou, nedbale střídá levá pravou... Nádhera. Ocelový rošty? Mňamka! Užívam si!

Z mezipatra to beru doprava a mávám uklízečce na druhé straně schodiště. Zvesela odemykám pracoviště a se spokojeným úsměvem si zouvám svoje starý placatý křusky.

Takže tak :-).

Jak jsem si vyjela

4.března 2015

Osobní řidič nebyl schopen řízení. A jelikož já jsem potřebovala být v automobilové pohotovosti, vyrazila jsem do práce vozem jako velká holka.

Řízení se nebojím. Chvíli řídim já vozidlo, chvíli ono mě. Vztah by měl být v rovnováze, to ví každý laický psycholog. Já jsem na koni většinou v průběhu jízdy, Honda přebírá nadvládu ve chvíli, kdy je potřeba zaparkovat.

Jako královna dámské rallye jsem se přivezla k poliklinice, zabočila do postranní uličky – neb tam se neparkuje za sebou, ale „po čumáku“ –  a naprosto bez zaváhání zaujala zcela bezchybnou pozici. Z peněženky jsem vydolovala čtyřicet korun na parkovné a vystoupila, abych se hned v příštím okamžiku vrátila pro deštník – zřejmě jsem si během ujetých dvou kilometrů a pohledu přibitém na čelní sklo nevšimla, že poměrně dost vydatně prší.

Tedy čtyřicet korun, deštník a přeběhnout silnici k parkovacímu automatu. Vkládám mince a čekám na lístek. Vyjel. Jenom tak na oko. Snažím se ho vytáhnout, ale je daleko. Osahávám parkomat a zjišťuji, že se dá na lístek sáhnout zespodu. Nejde, zkouším to víckrát, dokud není velmi důkladně promočený a nejde s ním dělat vůbec nic. Sakra!

Nenechávám se rozházet. Dojdu si pro dvoukorunu, vyjede mi lístek na párminutové parkování, tím se posune ten první a je to!

Běžím zpátky. Při otevírání auta se mi obrací deštník. Fičí, fičák. Podruhé hledám peněženku. Beru dvoukorunu, vracím se k automatu, abych se dozvěděla, že minimální vhozená částka je 10,- Kč. Obrací se mi deštník.

Běžím zpátky. Při otevírání auta se mi opět obrací deštník. Vysypávám z peněženky zbylé drobné a jdu zpátky. Vhazuji další tři dvoukoruny, čtvrtou vylovím z louže, do které mi mezitím padá.

Oba lístky vyjíždějí společně jako nerozluční bratři a mně se obrací....

Se*u na deštník!

Při umísťování  lístku za přední sklo zjišťuji, že parkovací hodina není za deset korun, ale za dvacet. Odmítám s dalšími mincemi nadále tančit jako nalámaná medvědice mezi kapkami deště a odcházím na pracoviště s tím, že si v devět hodin dojdu přeparkovat.

Hodina devátá.

Opouštím kolegyni zavalenou žádankami, přehazuji kabát přes ramena a vyrážím.

Objíždím polikliniku a parkuji na parkovišti vyhrazeném pacientům. Nijak mě nezaráží, že řidiči přede mnou míjejí to pěkné parkovací místo. Perfektním obloučkem na něj zajíždím a s širokým úsměvem na tváři, který vykouzlilo moje zřejmě nově nabité řidičské umění (parkuju!!), vystupuji rovnýma nohama do jezera.

U vjezdu na mě čeká zaměstnanec parkoviště, podává mi lísteček, který mi nějaká úžasněúžasnásamostatnědokonaleparkující sestřička jistě potvrdí, abych mohla využívat dvě hodiny v louži zadarmo. Ptám se, kolik se platí za každou další hodinu. Zíra mi na prsa a ptá se, jestli tu pracuju. Sjíždím pohledem sama sebe celé v bílém se jmenovkou s logem polikliniky, která je ovšem umístěná o pár centimetrů výše a kam jeho oko není schopno dohlédnout. Nad cenou nakonec mává rukou, při odjezdu mu mám vrátit potvrzený lístek a co jsme si, to jsme si.

Na parkoviště se vracím odpoledne, vystresovaná z předchozích zážitků se snažím vysledovat, v jakém momentě ostatní plavci odevzdávají potvrzený lístek. Prsočumil je vybírá od řidičů sedících ve voze těsně před výjezdem. Kráčím k němu a odevzdávám mu ho předem se slovy: „Prosim vás můžu vám to dát teď? Já bych vás určitě přejela..“

Vyzvedávám Matýska ze školky a jedeme nakoupit. U Billy se nemůžu vejít na jediné volné parkovací místo.

„No jo, tohle umí chlapi líp,“ pokyvuje znalecky hlavou Máťa.

„A co umí ženský?“

„Ženský? Ženský, ty umí chodit na koncerty..“

A tak jsem šla. Oproti plánu s vlastní dopravou raději tramvají s lodičkami v igelitce.

Nakonec sklence vína o přestávce se máloco vyrovná. No ne? ;-)

Vůli, vole!

Leden/únor 2015

Nikdy, fakt nikdy jsem si nedala žádný předsevzetí – jsem jaksi bez vůle. Z jedný kostičky čokolády bejvá zpravidla tabulka. Jsou-li ve špajzu dvě, tak bez mrknutí oka tabulka a půl, pak přestanu nikoliv ze vznešených pohnutek, ale protože už prostě nemůžu. Ze dvou skleniček vína (limit pro udržení kvality rozhovoru, následuje slovní průjem) se zpravidla stávají čtyři. Nikdy v životě jsem nedržela dietu a nikdy, fakt nikdy v životě jsem nesportovala (vyjma těch pár kilometrů na kole, na který už jsem zas rok a půl nesedla), nadváhou nepovšimnuta a nepostihnuta.

Když jsem před půl, třičtvrtě rokem nabrala vlivem léků nějak nestřeženě těch osm kilo, nevěnovala jsem jim pozornost s přesvědčením, že jak přišly, tak půjdou. Nenažraná kráva tam někde ve mně se jim rozhodla ten odchod ztížit pravidelným denním přísunem sladkých s*aček v podobě kávových zrn, špiček a ledových kaštanů, sem tam nějaká čokoška, bomboška, no stress. Doma před skříní jsem sice v rizikových měsíčních obdobích tropila scény, že jsem tlustá rozteklá krabice a všechno je mi malý, ale stravovací návyky mi žádná občas se objevivší hysterka neohrozila.

V práci jsem si na podzim začala zapínat kalhoty jen na tři knoflíky ze čtyř, ani to mě ale nepřesvědčilo začít se sebou něco dělat.

Ale někde to asi přece jenom už tenkrát zahlodalo. Když jsme pak jeli po Vánocích na hory, já se navlíkla do tlustý bundy a lyžařských kalhot, v čemž jsem kdysi i hubená vypadala jako tlustá, tak tam možná. A ten poslední den roku do toho, že jo. I stalo se tenkrát, děti milé, že jsem to vyslovila nahlas. Chci zpátky na svých padesát kilo, hotovo dvacet!

3.leden

Zveřejňuju zásadní rozhodnutí – nejpozdějc v červnu chci být k nepoznání. Respektive zase k poznání! V lednu se stěhujeme, na cvičení nebude čas, prostor a energie, ale hned od února začínám cvičit!

Do noci projíždim info o cvičení, konzultuju a v domnění, že to pak přeci musí frčet rychle, se snad začínam i těšit.

4.leden

Zjišťuju, že po Vánocích už ty pracovní kalhoty nezapnu ani na třetí knoflík, oblíkam si jedny větší, který jsem nafasovala čert ví kde, abych je zkrátila. Koukam na sebe do zrcadla a rodí se ve mně skoro až nebezpečný odhodlání. Tohle já teda nosit nebudu! Sedam k PC a vzývám bohyni Jillian Michaels, aby mi seslala ještě trochu tý motivace. Na facebooku zrovna někdo sdílí twerkující anorektičky a to je poslední kapka.

OK! Nemam sice činky, který jsou zřejmě poměrně dost zásadní, ale jdu si těch třicet nebo kolik minut zkusit, jenom abych tak jako věděla, co mě v tom únoru vlastně čeká.

Nepamatuju si, kdy bych se takhle totálně zpotila, klepou se mi nohy, klepou se mi ruce... ale vydržela jsem až do konce! Čert vem činky! Klepu si na rameno a nechávam si na něj poklepat i od svých sympatizantek, kterým se jdu hned zatepla pochlubit.

Usínam s myšlenkou, že to je fakt docela brnkačka, protože napoprvý s neexistující fyzičkou je to přece jasně nejnáročnější!

5. leden

Nemůžu chodit. Do práce se dostávám jen proto, že autem. Na tramvajovou zastávku je to snad kilometry, kilometry, desítky, stovky kilometrů daleko...

Oprava. První cvičení nemůže bejt nejnáročnější, když se cvičí ze stavu „nic mi neni a nic mě nebolí“. Cvičit TAKHLE, kdy nemůžeš zvednout ruku, nemůžeš pokrčit nohu, TOHLE musí bejt nejtěžší!

OK, zkusila jsem si to, do února to vydejcham a připravim se na to. Doma si projíždim fotky cizích ženských „před a po“ cvičení. To je nápad! To je pak motivačka! Svlíkam se do spodního prádla a lezu před zrcadlo.

Fajn. Dobře. Řekla jsem si o to. Žádnej únor. Jedu navostro. A žádný bez činek! Nebudu se šetřit! Nemůžu najít nic podobnýho, doporučený PETky nevedeme a co by bylo podobně vhodný, to neni ve dvou exemplářích. Nakonec nacházim jahodový konzervy. Každá 425 ml, to je skoro půl kilča, pro začátek snad stačí.

„A proč ses rozhodla, že budeš cvičit, maminko?“ ptá se Matýsek, když se mu kýbluju do pokojíčku, kde je nejvíc místa.

„Protože chci zhubnout.“

„Hm...tak to cvič hodně.“ Jasně, bejby!

6.leden

Bolí mě fakt, fakt, fakt všechno. Kolegyně v práci radí koňskou mast. To, co tě bolí, si před cvičením prohřej. To fakt pomůže!

Domů přicházim večer, v kabelce mast a v sobě tři svařáky, se kterýma člověk tak jako nezná míru v ničem, takže lezu do trikotu a řááádně se mažu fakt velkým množstvím koňský. Stehna, lýtka, ramena, hlavně nešetřit!

Už jsem o ní určitě někdy slyšela, leč neviděla, nezkusila. Vono vám je to růžový, voní to jako francovka, příjemná konzistence. Člověku se zdá, že by to mohlo bejt i docela fajn. Dokud mu nezčervená kůže do odstínu granátová až bordó a nezačne pálit do palachova. Trochu jsem si potancovala za doprovodnýho textu „do prdele, do prdele, ku*va to pálí!!“, ale ty svařáky, to pak nic neni vlastně takovej problém, že jo, tedy jde se cvičit!

Svaly, pravda, lepší. Uvolněný celkem. Při druhým výskoku (dá-li se to tak nazvat, při těch promilích) mi luplo kdesi mezi křížem a kostrčí. Bolest až ke kotníkům, skoro na omdlení.

Zbytek cviků šidim, vynechávám, ani nejsem zpocená. Co konkrétně mě odrovnalo, neanalyzuju. Dneska konečná.

7.leden

V práci se frajersky vzdávám svýho podílu na čokoládě. Tři minuty na to bych si za to vyrvala vlasy.

Bolest přetrvává, při pohybu. Cvičení s těžkým srdcem vynechávám.

8. a 9.leden

Pauza.

10.leden

Bolest pryč, jede se dál. Nedojela jsem všechny kliky, ale jinak docela OK. V lýtkách mam křeče, ale koupim si magnézko a bude hej, no ne?

11.leden

Přítel respektuje moje přání a během cvičení nevstupuje do pokojíčku. Poprvý mě napadlo, že bych se tam vlastně mohla jen zavřít, pustit nahlas cvičící video a žrát čokoládu.

12.leden

Kdybych si dala ty jahody, byly by ty činky lehčí, řikam si..

Matýsek mě sleduje, když dejchnu nahlas, hned hlásí „Už nemůže, už nemůže!“ Jen počkej, zajíci...

13.leden

Pozoruju svoje kritický partie. Hmota na břiše si žije vlastním životem bez ohledu na právě probíhající cvičení. Jak nějakej parazit, cizopasník nebo co se to chová! Další zajíc, na kterýho si počkam já...!

14.leden

Byla jsem u kadeřnice. Cvičim opatrně, abych se zas tolik nezpotila a nezamydlila si cvičební úbor stékající barvou. Že jo..

15.leden

Zapomněla jsem cvičit!!!!!

16.leden

Balíme, stěhujem, přemísťujem, organizujem. Důvod, proč jsem chtěla původně začít v únoru. A proč jsem tady přerušila, neb se to skutečně nedá skloubit. Bez vytáček.

Nicméně sladkýho už tolik prasácky nežeru, do práce si nosim zeleninu a dle dřívějších zkušeností taky vim, že hubnu stresem – a už zase zapnu ty kalhoty na třetí!

Dneska jsem si konečně vyrochala trochu prostoru v novým bytě. Já to dam! V ČERVNU PADE!

Mezi dveřmi...

Sedím doma mezi dveřmi. Zvykáme si na sebe. Dva a půl měsíce jsme z pokoje do pokoje procházeli dírami ve zdech, dva a půl měsíce jsme nezvali návštěvy, neměly by se kde - v soukromí - vyčůrat. I když úplně popravdě - nemohla bych se vyčůrat já, to mi samozřejmě dělalo vrásky mnohem větší. Dva a půl měsíce se k nám dalo vejít pouhým zaklepáním, neb původní vchodové nešly zamknout.

Na začátku jsem vůbec netušila, kam moje schopnost adaptace na bezdveřní stav může dosáhnout.

Ložnice, pokojíček. Zvládnu. Koupelna, záchod? Nikdy! Ale člověk je tvor přizpůsobivý.

Napřed si myslíte, že na záchodě ani to malý. Natož to velký. Ve vaně že si neoholíte nohy. Natož to druhý. A pak se to tak nějak všechno poddá, dokonce to začne mít i doposud velmi dobře skryté výhody..

Nic vám neuteče, ať jste, kde jste, jste pořád u všeho.

Dítě přestane prudit otázkou "A kakáš nebo čůráš?", protože prostě ví.

Vy ho neprudíte s "Zavírej za sebou ty dveře."

Vy a jeden velký společný prostor v symbióze.

Ale  na ty dveře, na ty se těšíte pořád, to ne že ne. A jak!

A pak jednoho dne..

Máme ještě vyzdobený dětský pokoj po narozeninové party, navrhuju přetáhnout girlandy na chodbu, aby páni dveřníci okamžitě pochopili, s jakým nadšením je vítáme - a nebáli se, že za to několikatýdenní zpoždění obdrží koňara a žhavení lebky zvané budík.
https://www.youtube.com/watch?v=lrXeNW1aR64

Ohlášeni na osmou doráží před půl desátou.

"Jaký jsou dveře?" ptám se po telefonu svého přítele na telefonu.

"Bílý..."

Chápu. Limit dotazů na toto téma jsem velmi výrazně přečerpala asi tak před třemi týdny.

Domů přicházíme v pět odpoledne, dělníci ještě nedodělníkovali. Chce se mi hrozně čůrat, svěřuji své momentálně nejakutnější tajemství svému drahému, načež ten obratem žádá pracující skupinu, aby opustila byt. Skupina nechápe - máme přece dveře!?

Aha. Přesto scházejí do mezipatra.

Ozvěna hlasitého dotazu "Paní už byla??!" doznívá ve chvíli, kdy mnou ještě lomcují euforické pocity. Dveře. Bílý. V pantech. Zamykací. Tady u nás..

Za odcházející skupinou se zavírají dveře, dodělávky zítra.

"...nemělo tam být kukátko?"

Hmm, zřejmě mělo.

Bezpečnostní dveře jsou hrozně fajn, ale když je otevřete, abyste se podívali, kdo je za nimi, poněkud ztrácejí svou hlavní funkci.

Ale tak nakonec, vždyť kdo k nám chodí? Nikdo.

Muž odchází, ženy (jedna) a děti (jedno) zůstávají. Po pár minutách se ozývá zlověstné agresivní bušení.

První zastesknutí po starých vchodovkách. Měly tam nahoře tu koukací díru...

Tyhle mají díru dole, docela i velkou (Práh? Nebude??), bohužel není moc co platná. I masovej vrah může mít sedmatřicítky boty, že.

"Půjdete se mnou!", končí ukoktanou debatu rozlícená žena za dveřmi, načež se mě u vedlejšího domu snaží nacpat do kontejneru.

Řekla bych, že to kukátko přece jen budeme potřebovat.

Jdu na záchod, nechávám si otevřeno. Kdyby Máťa něco potřeboval přece.

Jdu se vykoupat, nechávám si otevřeno. Abych slyšela, kdyby se v pokojíčku něco dělo.

Když se večer setmí, rozsvěcuji v koupelně a jdu se podívat z chodby, jestli jsem tam přes to sklo v horní části vidět. Je to dobrý, nevidím se - jako kdybych tam snad ani nebyla.

"Chceš zavřít dveře??" ptám se při odchodu z dětského pokojíčku. Odpověď je mi předem jasná.

Cestou do postele se dvakrát napichuju na kliku.

Ráno zjišťuju, že při otevřených dveřích a za zvuku fénu a rychlovarné konvice se oba moji mužové lépe dostávají do stavu "sice se to budí těžko, ale pak to přece vyleze".

Mám pocit, že jsem uvízla. Chci dveře, nechci dveře? Jsem tak mezi. Mezi dveřmi. A ty mě zřejmě budou fackovat zleva zprava - podle průvanu. Dokud si to neujasním :-).