16.leden 2015
K zápisu do školy jsme nešli. Letěli jsme tam. Znamenalo to špinavou bundu, kalhoty, šálu, čepici a dost štěrku v nose a mezi zubama, ale cestou toho naštěstí dost opadalo, svetr celý od banánu se dal taky sundat a košile pod ním čistá, takže no stress.
Do místnosti šel Matýsek zcela v klidu a natěšen, my rodičové nervózní a dojatí. Však jsem taky říkala bývalé sousedce, kterou jsem ten den potkala a která se divila zápisu, protože "Vždyť byl ještě nedávno v kočárku!", že on je pořád takový pinďa do kočárku...!
Zrada hned v úvodu. Náš tým byl rozdělen. Dítě k jednomu stolu, rodiče k druhému.
Od představování plynule přecházím k ponížené omluvě, nevytiskla jsem přihlašovací formuláře. I přes měsíční přípravy (neb jsem stará nervóza a moje příprava na cokoliv prostě MUSÍ být precizní) vypadáme, že jdeme vlastně tak jako na blind.
"Aha...tak to je ale problém...," praví nejmladšícojsemkdyvidělazaskočenápančelka a posílá nás pro nové formuláře do vrátnice.
Zásek číslo dvě.
Nemůžeme se dohodnout, kdo tam půjde. Ne tak z lenosti. Oba chceme samozřejmě šmírovat, co se děje vedle.
Poté, co demokraticky rozhodnu, že tam dojde tatínek, jmeme se vyplňovat každý jedno lejstro. Já údaje o dítěti, rodičích a tak podobně, tatínek papír s adresou, kterou má škola používat pro písemný styk s námi.
"Já tam napsal Mělník..."
"Tak to přepiš."
"Tak..už jsem to začal psát.."
Následuje tatínkovo vysvětlení, co tam vyplnil a proč, ale vlastně že chápe, že to tam nemůže napsat, je-li jedním z kritérií pro přijetí místní příslušnost, že. Začíná se pouštět do vysvětlování podrobností nájemní smlouvy svého plzeňského bydliště. Přerušuji tok.
"Škrtni to. Napiš tam mě."
"Ty se zase budeš stěhovat."
"Neřeš to. Škrtej."
"Tak já jdu pro novej papír..."
V mezičase nesmírně obdivuji propisku, která mi byla zapůjčena. V okamžiku, kdy ji položím, vyměňuje ji paní učitelka nenápadně za jinou. Tuším v tom záměr.
Formuláře ve vrátnici došly. Odvahu škrtat projevuji já.
Tatínek předává vyplněný formulář. Ještě datum.
"2014?" nezapře paní učitelka svůj cit pro detail.
"Ne?"
"Ne. 2015."
I já předávám vyplněnou přihlášku, probíhá zběžná kontrola údajů dle Matýskova rodného listu.
"Vy jste se narodil 1980?"
"Ano?"
"Vaše manželka tam napsala 1981." Vim já??
Tatínek polyká poznámku o EXmanželce.
A Matýsek? Nemáme tušení, příliš starostí sami se sebou. Zaslechli jsme jen úvod básně Tolstolobik, sepsané původně výhradně pro takové to domácí žvýkání -
Lev Nikolajevič Tolstolobik
Chtěl jít ven, tak se teple oblik
Protože má zimu rád
Vzal si s sebou i drát
A kdyby se jmenoval Petr
Vzal by si s sebou i svetr
("Paní učitelka řikala, že je legrační. Ale tvářila se divně.")
Pozornost máme čas mu věnovat až v samotném závěru, kdy ho jeho paní učitelka vybídne jít si vybrat dáreček a on naším směrem ukáže zvednutý palec.
Pak už jen čekáme na to, že se zvedne i naše kantorka a půjde za tím naším agentem, který vyfásnul pořadové číslo 007, se slovy: "Můžeš si je odvést, zkus to s nima prosim tě až napřesrok."
Jamesi Bonde, vydrž to s námi, my to příště fáákt dáme!
Žádné komentáře:
Okomentovat