Na rozloučenou.

A najednou je všechno zapomenuto.
Jak dlouho jsme se neviděli.
Protože byl jen jeden a nikdy nebude jinej.

De mortuis nil nisi bonum. Říká se. Myslela jsem si vždycky, že "tak by se to mělo", ale ono to tak samo nějak je..

Vzpomínám.

Jak nádherně zpíval. A jak jsme zpívali spolu.

Jak chtěl, abych mu hrála, a opravdu mě poslouchal.

Jak si po každým obědě lehnul s knížkou a vždycky usnul.

Jak moc ho bavilo vařit a jak výborně to uměl.

Jak mi přidal pětistovku na kytaru, i když jsem si podle něj měla hledět harmoniky

Jak jsem po návratu z lesa měla dvacet sedm klíšťat a on mi všechny vyndal.

Jak jsem za nim přijela patnáct kilometrů na kole a zpátky mě musel odvézt, protože už jsem nemohla.

Jak mě poslal pro něco na zub a já se bála vrátit s chlebem se sádlem, protože jsem si myslela, že chce kartáček a zubní pastu.

Jak jsme šli pěšky po hlavní silnici a jenom on směl šlápnout za bílou čáru, protože byl silničář.

Vlastně je toho dost, co si chci pamatovat. A nic jinýho neni důležitý.

Šel jsem světem tam a sem

Nikdy rovnou za nosem

Měl jsem radost velikou

Když jsem moh´ jít oklikou

Já jsem viděl víc a dál

Nežli kdybych v klidu stál

Jako svatý

Šel jsem světem plným chyb

Pytlák snů a pytlák ryb

Někdy mlčky jindy zas

Spoléhal jsem na svůj hlas

Bohudík i bohužel

Za to že jsem život měl

Kostrbatý

Šel jsem světem tam a sem

Zkoušel jak je pevná zem

Letmý start a pevný cíl

Štěstí jenom na pár chvil

Někdy lokaj jindy pán

Hodně lásky hodně ran

Které bolí

Šel jsem světem dál a dál

Cestou vždycky jsem si přál

Aby dřív než zazní Stop

Po mně zůstalo pár stop

Táh´ jsem káru ze všech sil

Podél cest jsem roztrousil

Stovky rolí

Šel jsem světem podél vod

Šel jsem s větrem o závod

Ale čas ten lakomec

Dožene tě nakonec

Poznávám ho po hlase

Když ironicky zeptá se:

Jak se daří

Proti času není zbraň

Všichni platíme mu daň

Ale proč se jen tak vzdát

Dokud žiju žiju rád

Z pole mizí osení

Na tom se nic nemění

Přišlo stáří